"Zdravotnictví"

Štrasburk, 10. prosince 2013 -- Evropský parlament ve Štrasburku zamítl celoevropskou liberalizaci potratů nebo povinné a jednotné zavádění sexuální výchovy do škol. Proti návrhu z pera portugalské socialistky se postavili i europoslanci ODS, a to z těchto důvodů:

1) Zpráva se vztahovala na široký okruh otázek, které jsou zcela mimo působnost Evropské unie. EU tedy nemá podle smluv žádné výlučné právo tyto oblasti regulovat. Jde zejména o zdravotní pojištění, přístup k antikoncepci nebo potratu, těhotenství a porod, léčbu neplodnosti nebo sexuální výchovu v mateřských a základních školách.

2) Zpráva se dotýkala řady morálních a etických otázek, které mají vzhledem k odlišnému kulturnímu a historickému kontextu v jednotlivých členských státech odlišnou hodnotu. Evropské komisi nepřísluší tyto otázky regulovat, rozhodnutí je v první řadě na členských státech a jejich občanech.

Podle mluvčí ODS ve Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví Andrey Češkové by se práva žen na sexuální a reprodukční zdraví neměla stát předmětem ideologického souboje mezi pravicí a levicí.

Zdravotnictví potřebuje více zdrojů, na tom se shodují všichni. Není překvapením, že to konstatovala i expertní skupina která se sešla u prezidenta v Lánech. Nepřekvapí ani prohlášení ministryně spravedlnosti, že je to průšvih. Otázkou je, kde se tyto zdroje vezmou a jak se s nimi bude hospodařit.

Pokud budeme znovu a znovu brát z daní či zvyšovat pojistné, zvýšíme daňové zatížení podnikatelů a cenu práce a tím zhoršíme již tak chabou konkurenceschopnost našich podniků.

Regulační poplatky jako zdroj příjmů mají svá omezení. Především nejsou primárně zavedeny jako zdroj příjmů, ale jako nástroj regulace, který má bránit plýtvání. Jejich regulační role je zpochybňována každou výjimkou - pokud chceme neplýtvat péčí o devatenáctileté, jak můžeme současně nebojovat s plýtváním v případě sedmnáctileté osoby? pokud chceme neplýtvat při hospitalizaci, jak můžeme limitovat regulaci určitou délkou hospitalizace či počtem dnů v nemocnici roce?

Otevřeným zdrojem pro zdravotnictví jsou soukromé zdroje pacientů. Od počátku reforem českého zdravotnictví na počátku devadesátých let hovoříme o vícezdrojovém financování zdravotnictví, ale „skutek utek" a jediným zdrojem je stále zdravotní (pseudo)pojištění. Soukromé zdroje vstupují do zdravotnictví ve valné většině šedými, neoficiálními kanály, v lepším případě jako dary, v častějším jako úplatky. České zdravotnictví potřebuje tento zdroj financí konečně legalizovat, otevřít, prostě dovolit občanům, aby si za své peníze legálně koupili zdravotní péči, kterou chtějí - a nenutit je stále k ponižujícím dárečkům a obálkám.

Spolu s přidáním peněz musí jít tlak na jejich účelné využívání. Stávající mechanismy evidentně selhávají, kontrola ze strany zdravotních pojišťoven je neefektivní a regulace se přesouvá do stále komplikovanějších a restriktivnějších pravidel a omezení, která již omezují dostupnost a kvalitu zdravotní péče. Správnou cestou je posílení práv pacienta, který od počátku zdravotního pojištění v ČR má (zatím více formální) právo podílet se na kontrole využívání svých peněz ve zdravotním pojištění. Je potřeba otevřít pojištěncům on-line přístup k informacím o jejich péči i o její úhradě a motivovat je k tomu, aby aktivně bránili nejen podvodům, ale především plýtvání.

Pojištěnci VZP, největší a výjimečnou českou zdravotní pojišťovnu opouští. Pojistné, které díky jejich odchodu VZP nezíská, jí bude citelně chybět. Dotkne se to zdravotnických zařízení, kterým VZP méně zaplatí, a především nás, pojištěnců, kteří jsme u VZP zůstali - naše pojišťovna nám nakoupí méně péče.

Nebylo tomu tak vždy. V roce 2010 počet pojištěnců VZP narostl. Jak konstatuje sama VZP ve výroční zprávě (schválené Poslaneckou sněmovnou PČR), bylo to díky službě elektronické zdravotní knížky. Tuto službu nabízela VZP svým pojištěncům několik let a jak se ukázalo, pro mnoho lidí byla důvodem, proč k VZP přešli od jiné zdravotní pojišťovny.

Tento úspěch VZP se evidentně mnoha lidem nelíbil. Zatímco ostatní zdravotní pojišťovny rychle pochopily situaci, zavádí více či méně zdařilé napodobeniny elektronické zdravotní knížky a staví na nich své nákladné - a úspěšné - reklamní kampaně, VZP sama svůj úspěšný projekt poplivala.

Útok na VZP nepřichází od jiné zdravotní pojišťovny, ale z politické sféry. Správní rada VZP se díky svému složení (volena z 1/3 vládou a 2/3/ sněmovnou) stala malým parlamentem. Má podobnou mediální sledovanost a řeší podobné politické spory, namísto aby hájila zájmy nás pojištěnců. Další zásah přichází přímo od ministra zdravotnictví, který s podporou premiéra VZP úspěšný projekt zakazuje. Pojišťovna sama namísto toho, aby elektronické zdravotní knížky, svou konkurenční výhodu, bránila, využívala a rozvíjela, je posílá ke dnu. Sama také tuto skutečnost uvádí jako hlavní důvod pro odliv pojištěnců.

VZP je díky politickým a mediálním útokům nejistá a nestabilní, narozdíl od ostatních pojišťoven svým pojištěncům nenabízí nic atraktivního, a není tedy divu, že ji pojištěnci opouští.

K přestupnímu termínu 30. června 2013 opustilo VZP ČR 112 804 pojištěnců. Sama VZP ztrátu pojištěnců předem avizovala, očekávala však odchod pouze 80 000 pojištěnců. Podle zdravotně pojistného plánu na rok 2013 bude pojistné na jednoho pojištěnce 23 418 Kč.

V roce 2014 ztratí tedy VZP odchodem pojištěnců více než 2,64 miliardy Kč (pro srovnání: náklady na plný provoz zdravotních knížek se ročně pohybovaly kolem 160 milionů Kč). Zdravotnickým zařízením bude VZP platit přibližně tak jako v minulém roce, naroste tedy její ztráta a vláda bude řešit jak VZP finančně stabilizovat.

Pojištěnci přitom své pojistné zaplatí jiným zdravotním pojišťovnám. Nejvíce pojištěnců - 31 000 - přešlo od VZP ke Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra.

Její “zdravotní knížka” a klíčový marketingový produkt se jmenuje Karta života. Pojištěnci, kteří přešli do ZPMV nepřinesou VZP v roce 2014 pojistné ve výši 726 milionů Kč.

Politicky řízená VZP sama na podnět resortního ministra poškozuje své jméno, destruuje svou konkurenceschopnost, ztrácí pojištěnce, ztrácí peníze a zadlužuje se. Stát nese svou odpovědnost a přidává do systému další peníze, jak jsme toho svědky právě nyní a pokud se nic nezmění, budeme za nějaký čas opět.

Řešením je vrátit VZP její nezávislost na politice, zastavit politické a návazně mediální útoky, dovolit VZP aby nabízela a rozvíjela své služby a produkty, na prvním místě elektronické zdravotní knížky, aby zavedla účinné motivace k jejich využívání a stala se konkurenceschopnou zdravotní pojišťovnou, která bude lídrem hospodárného využívání peněz pojištěnců. Pojištěnci to ocení a k VZP se vrátí, ta se přestane zadlužovat a žádat pomoc od státu.

Informace ve zdravotnictví, jejich cena, důvody pro jejich sdílení a cesty jak toho dosáhnout.

Text článku vyžádaného časopisem ePraktice k tématu spolupráce mezi EU a USA v oblasti eHealth.

Souhrn

Zdravotnictví poskytuje důležité služby pro všechny občany. Společným zájmem je kvalita a bezpečnost zdravotní péče, její dostupnost pro všechny občany a dlouhodobá udržitelnost národních zdravotnických systémů.
Práce s informacemi je ve zdravotnictví stále důležitější, narůstá jejich objem, potřeba s nimi korektně pracovat a sdílet je. Zdravotní informace jsou velmi cenné, jejich získání je nákladné. Proto musí být využity při dalším rozhodování, musí být dostupné v místě a čase, kde se rozhoduje.
Zdravotní informace se mají soustřeďovat u lékaře primární péče, který je koordinátorem zdravotní péče poskytované pacientovi různými specialisty na různých pracovištích. Současně má mít přístup k informacím sám pacient, který je jednak využívá při péči o vlastní zdraví a současně je poskytuje všem dalším lékařům, kteří o jeho zdraví rozhodují.
Korektní práce s informacemi je v zájmu pacienta, lékaře, plátce i státu.
Ochrana soukromí hraje klíčovou roli. Obava ze ztráty soukromí je vážnou bariérou rozvoje služeb eHealth. Informace patří pacientovi, jen on může o svém soukromí rozhodovat, proto to má být on, kdo rozhodne, komu své zdravotní informace, své tajemství, svěří a komu ne.
Bariérami dalšího rozvoje, které musíme překonat, jsou nedůvěra a neznalost práce s technologiemi, obava ze ztráty soukromí i obava z transparentních prostředí správy veřejných prostředků.
Řešení spočívá v reformě celého sytému zdravotnictví, ve vytvoření smysluplných motivací, která povedu všechny účastníky k prospěšnému chování, omezí plýtvání a zlepší kvalitu, bezpečnost i dostupnost. Samotné eHealth nemůže být řešením, ale je jeho nezbytnou součástí. Základním prvkem reformy je ústřední role občana - pojištěnce - pacienta, který bude mít svobodu rozhodování, přístup k informacím, právo tyto informace poskytovat svým lékařům, podílet se na rozhodování o vlastím zdraví a nést svůj díl odpovědnosti za taková rozhodnutí.

Zdravotnictví, nebo lépe péče o zdraví je jednou ze zásadních hodnot, která zajímá každého z nás.
Přístup ke kvalitním a dostupným zdravotním službám pro každého člena společnosti je v programu každé politické strany (nejen před volbami) a každé vlády (nejen po volbách). Nedílnou součástí těchto programů je nejen dlouhodobá udržitelnost zdravotních systémů, ale také kvalita a bezpečnost zdravotních služeb. Zajištění kvality a bezpečnosti patří mezi základní úkoly státu stejně jako zajištění dostupnosti péče pro občany.

Společenské výzvy

Při rozvoji zdravotnictví jsou vlády postaveny před zásadní dilema. Na jedné straně jsou dynamicky se rozvíjející možnosti, na druhé straně omezené finanční zdroje. Je zřejmé, že nové možnosti v prevenci, diagnostice a léčbě, které přináší poznání v biologických i technických vědách a rozvoj a zvyšující se dostupnost nových technologií, umožňují nejen diagnostikovat stále více chorob, ale také je úspěšně léčit nebo jim dokonce předcházet.
Naše společnost, v Evropě i v USA, čelí společným výzvám. Jsou jimi nové možnosti při péči o zdraví, které s sebou nesou nové náklady - a není pochyb o tom, že žádný solidární systém nemůže zajistit všechny možnosti pro každého. Proti tomu stojí rostoucí informovanost a vzdělanost lidí.. Vyšší vzdělanost a přístup k informacím s sebou nese rostoucí očekávání, vzdělaní a informovaní lidé žádají lepší, a tedy dražší zdravotní péči. Dalším klíčovým faktorem je stárnutí populace. Lidé se dožívají vyššího věku, mění se spektrum zdravotní péče, kterou vyžadují. Je otázkou, zde současně roste její objem. Rozhodně však roste poptávka po novém typu zdravotních služeb, které se stále více prolínají se službami sociálními.
Informace při poskytování péče
Během poskytování zdravotní péče vzniká velké množství informací. Je jich řádově více, než tomu bylo před několika málo desítkami let. Informace vznikají díky používání moderních technologií při diagnostice i při léčbě. Lékaři indikují mnoho laboratorních testů, mají k disposici řadu zobrazovacích vyšetření, které produkují datové, obrazové, audio i video informace. Také během vlastní léčebné péče vzniká velké množství informací. Produkují je monitory všeho druhu. Nejcennější jsou informace zadané přímo zdravotnickými pracovníky, sestrami a lékaři, které popisují jejich odborné hodnocení pacienta a jeho stavu, jejich rozhodnutí o další péči a predikci dalšího vývoje včetně alternativ. Všechny tyto informace vznikají v digitální podobě. Bez pomoci technologií se lékař ve velkém objemu informací nesnadno orientuje. Informace je potřeba třídit, vyhledávat v nich, agregovat je, analyzovat a vyhodnocovat. V neposlední řadě je třeba informace také uchovávat a současně chránit jako citlivé osobní údaje před neoprávněným přístupem.

Týmy zdravotnických expertů

Na poskytování zdravotní péče se v moderní medicíně podílí velké množství vysoce kvalifikovaných odborníků. Na léčení relativně jednoduchého onemocnění, například pneumonie, se podílí několik týmů zdravotnických expertů. Je to velký rozdíl proti minulosti, kdy takovou nemoc léčil jeden lékař s podporou sestry. V současnost pracují vedle ošetřujícího lékaře specializované týmy v biochemické laboratoři, v hematologické laboratoři, k mikrobiologické laboratoři, na rentgenovém zobrazovacím pracovišti, v lékárně. V případě hospitalizace se přidávají lékaři a sestry kliniky.
Zdravotničtí experti, kteří se podílí na péči o jednoho pacienta, pracují na různých místech, často se osobně vůbec nesetkávají, jejich pracoviště jsou vzdálená. Předávají si informace o pacientovi. A právě kvalita a rychlost tohoto předávání zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu a bezpečnost péče, kterou pacient dostává - a také celkové náklady, které jsou s jeho léčením spojené.

Předávání a sdílení informací

Jak pro pacienta, tak pro ošetřujícího lékaře a stejně pro plátce je sdílení a předávání zdravotních informací zásadním požadavkem. Stejně tak pro stát, v jehož zájmu je veřejné zdraví.
Zdravotní informace mají velkou hodnotu. Na jejich získání byly spotřebovány cenné zdroje. Na prvním místě je to čas specializovaných expertů, kterých není dostatek. Na druhém místě jsou to peníze, které pokrývají náklady na získání informací. Tyto zdroje jsou ve zdravotnictví limitované, není jich dostatek a podmiňují dostupnost zdravotní péče pro všechny občany, což je a jistě i zůstane základním požadavkem.
Získání zdravotních informací je vždy spojeno s jistým nepohodlím, utrpením či rizikem pro pacienta. Každý jsme zřejmě připraven strpět nepohodlí i při opakovaném měření tělesné teploty (pokud to není v pět hodin ráno každý den hospitalizace). S menším nadšením budeme postupovat opakovaný (a možná zbytečný!) odběr krve ze žíly, budeme se hněvat, pokud bude lékař zbytečně odebírat krev našemu půlročnímu dítěti. Jsou vyšetřovací metody, například rentgen, kolonoskopie, katetrizace a další, které pacienta přímo poškozují a nesou značné riziko pro jeho zdraví, v krajních případech i život.

Informace na správném místě ve správný čas

Klíčové je, aby byly všechny informace, které mohou být využity pro další rozhodování, ve správný čas na správném místě. Je neodpustitelné a netolerovatelné, aby kdesi, v nějakém zdravotnickém zařízení nebo jinde, existovaly informace, které by mohly pacientovi prospět, a přitom nebyly dostupné na místě a v čase, kdy by mohly být využity.
Pokud informace, které existují, nevyužijeme při rozhodování, potom jednoznačně plýtváme zdroji, které jsme na získání informací využili, a znevažujeme rizika, která pacient podstoupil. Dvojnásobné plýtvání představují časté případy, kdy nejenže existující informace není využita, ale vyšetření se zcela zbytečně provádí znovu. Znovu plýtváme zdroji personálními i finančními - špičkový profesionál by mohl poskytovat péči jinému pacientovi, za vyplýtvané peníze by mohla být uhrazena jiná, potřebná péče.
Odpověď na otázku Které informace? mohou být pro další rozhodování využity není snadná. Každá informace, byť pro laika či specialistu v jiném oboru je to obtížně pochopitelné, může být příslušným odborníkem nějak využita. Proto se kloníme k názoru, že ošetřující lékař, který rozhoduje, má mít přístup ke všem informacím, které jsou k disposici. Podmínkou je pochopitelně souhlas pacienta, ale k tomu se vrátíme později.
Druhou otázkou je Kde? mají být informace k disposici. Ani na tuto otázku není odpověď lehká a i na tuto otázku jsme našli řešení. Klíčovou roli při poskytování zdravotní péče, a také při její koordinaci, hraje praktický lékař, lékař primární péče. Toho by si měl pacient sám svobodně zvolit a měl by k němu mít důvěru. Osobně podporuji systémy, jejichž součástí je vytvoření určité administrativní vazby mezi pacientem a jím zvoleným lékařem primární péče, v mé zemi hovoříme u registraci. Lékař primární péče koordinuje pohyb pacienta v složitém zdravotnickém systému. U něho se proto mají scházet všechny zdravotní informace, které jsou o pacientovi k disposici, resp. lékař primární péče má mít ke všem těmto informacím přístup.
Vlastní pohyb pacienta ve zdravotnickém systému je obtížně předvídatelný, zvláště v systémech se svobodnou volbou lékaře, kdy si pacient může svobodně vybrat, kde se bude léčit. S rostoucí mobilitou obyvatel a se zvětšujícím se prostorem, kde se mohou svobodně pohybovat a tedy také potencionálně žádat zdravotní péči, ještě více klesá šance předvídat, kde pacient bude péči čerpat. Jediným záchytným bodem zůstává tak sám pacient. Rozhodovat o jeho další péči se bude velmi pravděpodobně tam, kde se pacient nachází. A z toho vyplývá jednoduché řešení: dáme přístup k informací do ruky pacientovi, a on tyto informace poskytne tehdy a tam, kde bude péči čerpat.

Zájem pacienta

Na prvním místě zájmu pacienta je jeho zdraví. Chce zůstat zdravý, předcházet nemocem. Pokud onemocní, chce se co nejdříve úplně vyléčit. Pokud vyléčení není možné, chce důstojně a plnohodnotně žít, pracovat, postarat se sám o sebe, zůstat mobilní, netrpět bolestí, žít ve svém vlastním prostředí. Tento výčet rozhodně není úplný.
Je v zájmu pacienta, aby všichni, kdo rozhodují o jeho zdraví, měli k disposici co nejvíce informací. Potom mohou rozhodnout rychleji a správněji. Pacient má větší šanci na to, že zůstane zdravý, že se brzy vyléčí či dostane nejvhodnější péči. Využití informací současně snižuje riziko chyby lékaře, stejně jako zbytečného opakování nežádoucí komplikace léčby. Již jsme hovořili o riziku zbytečného opakování vyšetření, která mohou být nepohodlná, bolestivá či nebezpečná. Pacient se tak logicky jeví nejlepším manažerem svých vlastních zdravotních informací.
Pacient manažerem vlastních zdravotních informací
Každý z nás se chce více či méně starat o své vlastní zdraví. S narůstající mírou vzdělanosti a narůstající mírou dostupnosti informací roste zájem na péči o vlastní zdraví. Pokud chceme, aby se občan stal manažerem vlastního zdraví, aby se aktivně podílel na rozhodování o svém zdraví a aby současně nesl svůj díl odpovědnosti za vlastní zdraví, musíme mu poskytnout odpovídající informace. Jsou to samozřejmě informace o zdravém životním stylu, o péči o zdraví i o nemocech. Spolu s tím jsou to ale i informace o mém vlastím zdraví, o vyšetřeních, která jsem absolvoval a jejich výsledcích, o péči, kterou jsem čerpal, o možných komplikací a rizicích. Pokud je pacient manažerem vlastních zdravotních informací, má k nim pochopitelně přístup a může s nimi pracovat a tak se aktivně podílet na péči o své zdraví.

Ochrana soukromí

Velmi důležitou otázkou je ochrana soukromí. Zdravotní informace jsou bezpochyby velmi citlivými osobními údaji. Nikdo si nepřeje, aby informace o jeho nemoci, vyšetřeních či léčení byly zveřejněny. Všichni, kdo se zdravotními informacemi pracují, musí dbát na jejich pečlivou ochranu. Obava z porušení tajemství a soukromí narušuje vztah důvěry mezi lékařem a jeho pacientem a je aktuálně jednou z největších bariér dalšího rozvoje eHealth.
Zatím jsme nenalezli uspokojivé řešení přístupu k osobním zdravotním údajům. Liší se legislativní úprava v jednotlivých zemích, liší se pohledy lékařů a pacientů, rozdílné preference mají i jednotlivci. Někteří věří, že ke zdravotním informacím mají mít přístup všichni lékaři. Často přístup omezují na ty lékaře, kteří skutečně o pacienta pečují, s vědomím toho, jak je to obtížné definovat a kontrolovat. Existují vážné obavy, že zákonná úprava, která dovolí široký přístup zdravotníků k osobním informacím pacientů, může vážně nabourat vztah důvěry mezi pacientem a jeho lékařem. Pokud budu vědět, že zákon nutí mého lékaře sdílet informace, raději mu své tajemství nesdělím.
Přiměřeným a fungujícím řešením se ukázalo svěřit rozhodnutí do rukou pacienta. Jsou to jeho osobní údaje, jeho tajemství, a proto právě on může rozhodovat o tom, komu je zpřístupní, komu je prozradí. Řešením jsou systémy, kdy pacient rozhoduje, komu své informace poskytne. Jsme si vědomi toho, že pacient může některé informace před konkrétním lékařem tajit - ale v tom se svět elektronický nijak neliší od světa reálného, ani zde není nástroj, který by člověka donutil prozradit své tajemství, pokud se k tomu nerozhodne sám.

Zájem lékaře

Zájmem lékaře je poskytovat kvalitní a bezpečnou zdravotní péči, mít své pacienty a být dobře zaplacen. Pokud má lékař přístup k informacím, může se rozhodovat rychleji a lépe. poskytuje kvalitnější zdravotní péči. Vyvaruje se chyb a omylů - díky tomu je spokojenější a vyhledává ho více pacientů.
Lékař, který správně pracuje s informacemi, je vítaný nejen pro pacienty, ale také pro plátce, protože hospodaří efektivně se zdroji - jak s vlastním časem, tak s penězi zdravotního pojištění - léčí rychle a správně, neplýtvá léky, neindikuje zbytečná laboratorní vyšetření. Zdravotní pojišťovny by měly v zájmu svém a především v zájmu svých pojištěnců lépe platit lékaře, kteří správně pracují s informacemi.

Zájem plátce

Plátce zdravotní péče, tedy často zdravotní pojišťovna, by měla především hájit zájmy svých pojištěnců. Zastupuje je ve vztahu se zdravotnickými zařízeními. Měla by pro ně nakupovat co nejlepší, tedy nejbezpečnější, nejkvalitnější péči bez dlouhého čekání a co nejblíže jejich bydlišti. Častým problémem veřejných systémů zdravotního pojištění je převaha veřejného zájmu, zájmu státu na finanční stabilitě zdravotnictví, nad zájmem pojištěnce, ale to zde řešit nebudeme.
V zájmu plátce je nejen nejlepší zdravotní péče, ale také efektivní využívání financí, které jim pojištěnci svěřili. Je chybou interpretovat tento zájem jako šetření. Žádný z nás neplatí zdravotní pojištění proto, aby na něm pojišťovna šetřila, když onemocní. Efektivní využívání financí spočívá v tom, že s nimi neplýtváme na věci zbytečné a neužitečné a vydáváme je rychle a účinně na péči, která skutečně pomáhá.
V zájmu plátce je tedy také sdílení zdravotních informací. Díky správné práci s informacemi platí plátce za kvalitnější a bezpečnější péči, nemusí platit za chyby a komplikace, neplýtvá penězi na zbytečně opakovaná vyšetření a zbytečně předepsané léky.
V zájmu plátce je vedle toho i aktivní role jeho pojištěnce, nejen při péči o zdraví, ale také při kontrole správy jeho peněz na zdravotním pojištění. Pokud má pojištěnec přístup k informacím o tom, komu a za co jeho pojišťovna za něho zaplatila, uvědomí si cenu zdravotní péče a potažmo i zdraví, a současně může odhalit chyby a někdy i podvody při účtování zdravotních výkonů lékaři pojišťovnám.

Zájem státu

Sát chrání zájmy svých občanů. V jeho zájmu je, aby měli občané nejlepší možný přístup k péči o zdraví, aby se na ni sami podíleli, tedy aby zdraví obyvatel bylo dobré. Stát tedy má podporovat rozvoj služeb eHealth.
Základním úkolem státu je vytvářet pravidla a dbát na jejich dodržování. Zákony musí proto vytvářet podmínky pro to, aby byla zdravotnická dokumentace vedena v elektronické podobě a aby byla jasná pravidla pro její předávání a sdílení. Současně musí stát definovat a vynucovat pravidla zacházení se soukromím.
Pro metodickou podporu rozvoje eHealth je vhodné, aby stát podporoval datová rozhraní a interoperabilitu, podle mých zkušeností nejlépe na dobrovolném základě. Jednotliví uživatelé, správně motivovaní k interoperabilitě, sami nejlépe vyhledají řešení, které naplní jejich potřeby, a přihlásí se k datovému standardu, který stát udržuje.
Úkolem státu je taká podporovat interoperabilitu v mezistátním rozměru, podílet se na definování mezinárodních standardů interoperability a komunikačních řešení a udržovat národní prostředí kompatibilní vůči jiným zemím.
Nejen jako konzervativní politik varuji před tím, aby se stát pokoušel nakoupit a vnutit uživatelům jedno řešení. Taková situace vyvolává odpor, a současně zmenšuje prostor pro zdravou konkurenci, která vždy přináší lepší a levnější služby.

Co máme

Služby eHealth nezačínají dnes na zelené louce. Právě naopak. Máme mnoho velmi úspěšných řešení, a celou řadu plánů a projektů. Prakticky všechny laboratoře a nemocnice, stejně jako lékárny pracují s informačními systémy, pořizují a spravují informace v elektronické podobě. Stejně tak i část samostatně pracujících lékařů. Také zdravotní pojišťovny a samozřejmě i státy disponují nejrůznějšími informačními systémy.
Bohužel jsme však ještě hodně daleko od ideálu. V mnoha případech spolu informační systémy nemohou komunikovat. Nejsou propojeny, data nejsou navzájem kompatibilní. Ještě horší je úroveň využívání existujících systémů. Zdravotníci možná mají k disposici systémy, které mohou při práci s informacemi pomáhat, ale ve skutečnosti tyto systémy nevyužívají. Navenek často tvrdí, že systémy nejsou funkční, ale ve skutečnosti neumí nebo nechtějí jejich funkce využívat.

Bariéry

Při rozvoji elektronického zdravotnictví narážíme na mnoho bariér, a ty musíme společně překonávat.
První z nich je nedůvěra v komunikační technologie a nedostatečná úroveň dovedností v práci s nimi. Zdravotnictví, možná spolu se školstvím, zůstává posledním resortem, ve kterém vysokoškolsky vzdělaný pracovník beze studu deklaruje, že neumí pracovat s počítačem, a dokonce se to ani nehodlá naučit. Tato bariéra má bezpochyby generační charakter, ale i tak je vhodné podívat se na to, zda je práce s informačními technologiemi během přípravy sester a lékařů dostatečná.
Druhou bariérou je obava ze ztráty soukromí. Ve skutečnosti je to přirozená lidská obava z neznámého, nepoznaného, spojená s nepřiměřenými očekáváními. Není ani nikdo, kdo by se nesetkal s obavou, že osobní údaje uložené v počítači se ztratí, že je někdo ukradne a zneužije. Bezpečnost a ochrana dat je bezpochyby důležitá, nicméně ve světě počítačů je řešena mnohem důkladněji, než ve světě papírů a šanonů. Pokud uživatelé dodržují pravidla, je nebezpečí přiměřené.
Často se setkáváme s obavami o důvěrnost svěřených informací. Pacient svěřuje svému lékaři svá intimní tajemství. Pokud se bude obávat, že lékaře někdo donutí tato tajemství vyzradit, bude jeho důvěra narušena, svá tajemství si uchová na úkor kvality péče, kterou mohl získat.
Reálnou, byť nepřiznanou obavou je obava ze změny starých pořádků. Lékaři jsou konzervativní, a neradi mění své chování. Pokud jim třicet let stačil psací stroj, nehodlají přejít na počítač - až do té chvíle, než pochopí, co jim tato změna přináší, protože jsou v medicíně zvyklí využívat nové a nové technologie, pokud jsou přínosné.
Velkou bariérou je obava z transparentnosti. Připomeňme si, že ve valné většině je zdravotnictví spojeno s využíváním veřejných fondů. Abychom správně porozuměli celému systému, je třeba si uvědomit, že plýtvání, které systém poškozuje, je některým jeho účastníkům prospěšné. Ti, kdo vydělávají na zbytečně provedených laboratorních vyšetřeních či zbytečně předepsaných lécích asi nebudou aktivními zastánci eHealth, které takové plýtvání razantně omezí.

Co potřebujeme

K tomu, abychom skutečně správně pracovali s informacemi, tedy abychom využili při rozhodování všechny informace, které existují, tedy aby byly informace ve správný čas na správním místě, tedy abychom neplýtvali lidskými i finančními zdroji a nesnižovali zbytečně kvalitu poskytované péče, potřebujeme mnoho změnit.
Technologické změny jsou ve skutečnosti triviální. Vybavení počítači, konektivita, datová rozhraní a systémy výměny informací, to vše už dávno zvládly jiné resorty, jako jsou banky, doprava či obchod. V tom je zdravotnictví pozadu, ale není problém zpoždění dohnat.
Mnohem náročnější je změna chování jak zdravotnických profesionálů, tak občanů pacientů. Změna chování nepřijde sama, je potřeby k nalézt důvody, kterým říkáme motivace. Vytvoření takových motivací již není v možnostech systémů eHealth. To vyžaduje reformu nejen zdravotnictví jako takového, ale svým způsobem celé společnosti. A proto je takový úkol tak obtížný, vyžaduje tolik času a má tolik odpůrců.
Potřebujeme vytvořit prostředí, ve kterém je občan skutečně motivován k péči o své vlastní zdraví. Pokud je, sám pozná, že potřebuje informace. Sám brzy rozpozná, že je pro něho užitečné, aby se stal manažerem svých zdravotních informací, aby poskytl svému lékaři, který rozhoduje o jeho zdraví, všechny informace a ujistil se, že lékař tyto informace využívá.
Potřebujeme vytvořit prostředí, které oceňuje, a tedy platí, kvalitní zdravotní péči, systém, který oceňuje kvalitu, ne kvantitu. Plátci musí odměnit lékaře, kteří pracují korektně s informacemi, pokud vůbec do systému pustí lékaře, kteří to odmítají nebo neumí. Plátce by měl ocenit své pojištěnce, kteří se aktivně zajímají nejen o své zdraví a zdravotní péči, ale i ty, kdo se aktivně podílejí na kontrole využívání financí svého zdravotního pojištění.
Potřebujeme prostředí takových motivací, které povedou účastníky systému ke správnému, efektivnímu chování. Ocení kvalitu, podpoří prevenci, potrestají plýtvání. Motivací, které povedou k lepšímu zdraví, lepšímu využití lidských i finančních zdroj a tím i k lepší dostupnosti péče pro všechny občany.

Milan Cabrnoch podal pozměňovací návrhy ke dvěma souvisejícím nařízením o zdravotnických prostředcích a o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro, které budou v budoucnu upravovat obchod a nakládání s těmito prostředky. Nařízení také upravují práva a povinnosti v rámci distribučních sítí.

Návrhy Milana Cabrnocha se týkají především ochrany svobodného trhu a bezpečnosti pacienta. Celý výčet pozměňovacích návrhů naleznete v příloze.