EU: krize důvěry

Stále častěji se v souvislosti s Evropskou unií opakuje slovo krize. Hospodářská, finanční, rozpočtová. Zásadní však je krize důvěry. Ztráta důvěry ve správnost zvoleného řešení evropské spolupráce stojí v pozadí většiny současných problémů v řadě zemí.

Není pochyb o tom, že jedině účinná a vzájemně výhodná spolupráce menších i větších, více či méně rozvinutých zemí v Evropě je cestou ke konkurenceschopnosti. Jedině spolupracující evropské země mohou alespoň v některých oblastech držet krok s dynamicky se rozvíjejícími oblastmi Indie, Brazílie, Číny či Indonésie.

Základními kameny spolupráce jsou volný pohyb kapitálu, zboží, osob a služeb v rámci takzvaného vnitřního trhu. Ani dnes ještě není vnitřní trh plně funkční a zmíněné čtyři svobody volného pohybu nefungují na sto procent, ještě zbývá mnoho dokončit, například v oblasti volného pohybu služeb.

Evropská unie namísto dokončení vnitřního trhu vynakládá ohromné prostředky v jiných oblastech. Politici evropských zemí užívají svěřené prostředky na podporu svých politických cílů a k realizaci slibů, kterými si zajišťují své znovuzvolení. Evropský sociální model není ničím jiným než soustavou příslibů určitých výhod pro různé skupiny obyvatel. Snaha o plnění těchto slibů vede k nadměrným výdajům a v některých zemích i k zadlužování. Evropská ambiciozní politika ochrany životního prostředí nejen polyká miliardy, ale především brzdí a svazuje hospodářský rozvoj. Eurozóna je politickým projektem, který naráží na hospodářskou odlišnost jednotlivých zemí, užívajících jednotnou měnu a mimo jiné i jednotný přístup k úvěrům. Evropská kohezní politika a evropské strukturální fondy jsou nástroji politicky řízeného přerozdělování, které vyvolává iluzi “peněz přicházejících z Bruselu”. Čerpání evropských peněz chápou mnozí jako jediný přínos členství v EU. Stranou nechávám destruktivní působení těchto “z nebe spadlých miliard” na trhy v cílových zemích. Již není důležité, zda podnik vyrábí žádané zboží či nabízí potřebné služby, ale rozhoduje, zda kdosi dobře napsal projekt (téměř na cokoli) a v hodnocení získal potřebný počet bodů. Není překvapením, že peníze, které nikdo nevydělal, a o jejichž nejasném a nekontrolovaném využití rozhodují úředníci a politici, vytváří nebývalý korupční prostor.

Reakce lídrů Evropské unie na zpomalení hospodářského růstu a na rozpočtové problémy v některých (nedostatečně odpovědných) zemích eurozóny jsou nesprávné a zcela pochopitelně vyvolávají nedůvěru a odpor. Namísto toho, aby EU dokončila vnitřní trh, podporovala růst a omezila nesmyslné výdaje, snaží se vytloukat klín klínem, řešit dluhy dalšími půjčkami a přenést odpovědnost za zadlužování jedněch na ostatní. EU by měla ponechat jednotlivým zemím více svobody pro rozhodování o sociální politice i o životním prostředí. Namísto toho úředníci usilují o další centralizaci, omezení suverenity členských zemí a silnější kontrolu z Bruselu. Obávám se, že to je jiná Evropská unie než ta, do které jsme vstupovali, a především že je to jiná EU než ta, která by mohla úspěšně držet krok se světovými ekonomikami.