Komu patří evropské zdravotnictví?

Zdravotnictví je stále více v popředí zájmu veřejnosti a tedy i politiků. V rámci Evropské unie je organizace a financování zdravotnictví plně v pravomoci členských států. Vyšlo v Medical Tribune 19.3.2007

Do pravomoci Evropské unie a její legislativy spadají další oblasti, které se zdravotnictví přímo či nepřímo dotýkají: oblast práv občanů na přístup ke službám, oblast volného pohybu osob, pacientů i zdravotníků, a s ní související oblast vzájemného uznávání kvalifikace, oblast ochrany zdraví a bezpečnosti při práci, oblast volného pohybu zboží, pravidla transparentního rozhodovaní o cenách a výši úhrad, pravidla o hodnocení léků a zacházení s nimi včetně pravidel pro reklamu, problematika ochrany veřejného zdraví a bezpečnosti potravin, otázky úhrady zdravotní péče poskytnuté v zahraničí a dalších mnoho oblastí.

Přesto, že výše zmíněný neúplný výčet oblastí, ve kterých je suverenita členských zemí omezena, je doposud organizace a financování zdravotnictví v kompetenci každého členského státu. V důsledku toho má prakticky každý stát svůj vlastní systém organizace zdravotnictví a také svůj vlastní systém jeho financování. V některých zemích je to národní zdravotní systém financovaný z daní, v jiných zemích různé formy zdravotního pojištění, financovaného většinou kombinací pojistného a příspěvku státu. V každé zemi nalezneme jinou míru i pravidla spoluúčasti, tedy podílu těch, kdo péči spotřebovávají, na její úhradě. Velké rozdíly jsou mezi jednotlivými zeměmi jak v absolutní výši veřejných výdajů na zdravotnictví, tak v podílu těchto výdajů na hrubém domácím produktu.

Už řadu let můžeme pozorovat v evropské politice snahu ovlivňovat i oblast zdravotnictví, jeho organizace a financování, z úrovně orgánů Evropské unie. Tyto tendence jsou v souladu s tendencemi na další a další harmonizaci a koordinaci s cílem vytvoření jakéhosi evropského státu řízeného byrokratickou administrativou.

Právě v těchto týdnech probíhá na úrovni Evropského parlamentu mimořádně důležitý kompetenční spor, který bude mít velký vliv na další vývoj zdravotnictví v jednotlivých členských zemích a v Evropské unii.

Vše začalo v minulém roce, kdy byla schválena směrnice o službách na vnitřním trhu. Tato směrnice, navržená Evropskou komisí ještě před rokem 2004 (tedy před vstupem ČR do EU), známá podle svého předkladatele jako Bolkensteinova, měla dokončit budování jednotného vnitřního trhu služeb v rámci společenství. Jednotný vnitřní trh služeb je faktickým naplněním volného pohybu služeb, jednoho ze základních principů, na kterém je Evropská unie postavena (spolu s volným pohybem kapitálu, zboží a osob).

Jednotný vnitřní trh se službami stále není dokončen a jeho dobudování je jedním ze zásadních dluhů, který Evropská unie dluží sama sobě, svým členským státům a především jejich občanům. Bolkensteinova směrnice totiž byla při projednávání výrazně ořezána a z původního návrhu zbylo jen torzo. Celá řada oblastí byla ze směrnice vypuštěna, mimo jiné právě zdravotní služby. Evropský parlament rozhodl, že Evropská unie není připravena na volný pohyb zdravotních služeb uvnitř společenství. Namísto svobody a soutěže opět zvítězilo ochranářství a obava z konkurence. Zdravotní služby budou dále občanům nabízeny na základě administrativních omezení namísto kvality. Je to velká porážka svobodného myšlení.

Záhy pro schválení směrnice o službách na vnitřním trhu bylo jasné, že je třeba nějak se postavit ke zdravotnictví. Občané mají legislativně zaručen volný pohyb uvnitř společenství i rovné právo žádat a čerpat služby v kterékoli členské zemi. Současná situace v čerpání a především úhrady zdravotní péče v zahraničí se řídí pouze více či méně precedentními rozsudky Evropského soudního dvora. Tyto rozsudky přistupují ke zdravotním službám analogicky jako k ostatním službám. Nadále je neudržitelné, aby se občané členských států EU museli domáhat svých práv, zaručených obecně primární legislativou EU, cestou soudní. Je třeba kodifikovat pravidla poskytování a čerpání zdravotních služeb v rámci společenství.

Před několika měsíci se Evropský parlament začal zabývat zdravotními službami. V procesu projednávání je zpráva s výstižným názvem Dopady vyjmutí zdravotních služeb ze směrnice o službách na vnitřním trhu. Tato zpráva je přípravou na zcela novou evropskou zdravotní legislativu. Projednávání zprávy ukáže, jaký je většinový názor v parlamentu na zdravotní služby a podle výsledné podoby zprávy bude následně Komise připravovat návrh nařízení či směrnice o zdravotních službách.

V těchto dnech probíhá aktuálně silný kompetenční spor o to, kterému z mnoha výborů Evropského parlamentu náleží projednávání zprávy o zdravotních službách. Tento z povrchního pohledu malicherný kompetenční spor poslanců však má mimořádně významný dopad právě na budoucnost evropské zdravotní legislativy. Každý výbor má svou oblast odpovědnosti a podle toho, do jaké oblasti budou zdravotní služby nakonec zařazeny, podle toho k nim bude navrhovaná legislativa přistupovat.

Zpráva je v současné době v odpovědnosti Výboru pro vnitřní trh. Tomuto výboru přísluší oblast dokončení vnitřního trhu společenství, tento výbor projednával Bolkensteinovu směrnici a neuspěl se svým návrhem ponechat zdravotní služby součástí směrnice o službách na vnitřním trhu. Pokud zůstanou zdravotní služby v kompetenci výboru pro vnitřní trh, zůstává naděje, že Evropský parlament bude chápat zdravotní služby jako služby, umožní jistou míru jejich svobodného pohybu a soutěže uvnitř společenství.

Ke zdravotním službám se hlásí Výbor pro životní prostředí, ochranu veřejného zdraví a bezpečnost potravin. Tento výbor je někdy chápán jako zdravotní, byť se zabývá především ekologickou problematikou a ze zdravotnictví potom oblastí ochrany veřejného zdraví, tedy něčím, co bychom v českém srovnání mohli přiřadit spíše do kompetence hygieniků. Pozorný čtenář jistě cítí, že pohled ochrany veřejného zdraví již nedává takový prostor pro volnou soutěž, konkurenci. Pokud by převážil tento přístup ke zdravotním službách, dočkali bychom se nejspíše centralizovaného přístupu, direktivně řízeného, podobajícího se národním zdravotním systémům.

Dalším v pořadí je Výbor pro zaměstnanost a sociální politiku. Tento výbor také projednává zdravotnictví, ale z pohledu sociálního zabezpečení občanů. Zabývá se dostupností zdravotní péče. Sociální výbor vnímá zdravotní služby spíše jako oblast práva občanů, oblast solidarity bohatých s chudými, jako přirozený nárok občanů na cosi, co zdaleka není službou na trhu. Sociální výbor prosazuje služby ve veřejném zájmu, které podle jeho vnímání jsou čímsi jiným, než obyčejnými službami. Definice služeb ve veřejném zájmu není zatím jasná, nicméně je zřejmé, že jde o snahu vytvořit sektor, ve kterém nebudou respektovány tržní pravidla, sektor s administrativním omezením či vytoužením soutěže. Zdá se pravděpodobné, že vytvoření sektoru služeb ve veřejném zájmu má být prostorem pro obcházení volného pohybu a soutěže v Evropské unii. Zařazením zdravotních služeb do této oblasti bychom se dočkali socialistického, centrálně regulovaného zdravotnictví bez transparentní soutěže.

Z výše uvedeného popisu je zřejmé, že evropští politici doposud hledají přístup ke zdravotním službám. Stále více se ukazuje, jak velkou chybou bylo vyčlenit zdravotní služby z obecné směrnice o službách na vnitřním trhu. Ukazuje se opět, jak špatný je kompromis. Měli jsme důsledněji trvat na tom, aby byla směrnice o službách schválena v kvalitní podobě, nebo zůstat neschválená. Zmetek, který jsme vytvořili v podobě ořezané směrnice okamžitě využívají levičáci a tvrzením, že zdravotní služby tedy službami vlastně nejsou a tak je potřeba je co nejvíce zregulovat. Dopad této chyby bude brzy zřejmý, pokud se podaří prosadit další regulace ve zdravotnictví a další omezení suverenity členských zemí v rozhodování v této velice důležité a citlivé oblasti.

Musíme usilovat o to, aby zdravotní služby byly chápány i legislativně jako služby, aby zůstal otevřený prostor pro soutěž v kvalitě a ceně těchto služeb. Pokud se týká organizace zdravotnictví, měla by zůstat plně v kompetenci národních vlád. Žádná členská země EU nemá dnes ideální systém organizace a financování zdravotnictví, každá země připravuje reformu. Nemáme tedy žádné právo domnívat se, že moudří bruselští úředníci mohou vymyslet dobrá pravidla platná pro všechny země. Evropská unie by se měla soustředit na dokončení vnitřního trhu, který konečně zaručí dlouho slibovaný volný pohyb kapitálu, osob, zboží a služeb. V takovém prostředí bude neregulovaná soutěž zdravotních, sociálních, ale i daňových a dalších národních systémů přidanou hodnotou Evropské unie, umožní inspiraci, sdílení dobré praxe, poučení se z úspěchů, ale i chyb druhých a v konečném důsledku přinese vyšší kvalitu služeb pro občany - a o tom by to mělo být!