Pomůže fond nejchudším, nebo je vše úplně jinak?

Na podzim roku 2012 navrhla Evropská komise zřízení nového Fondu evropské pomoci nejchudším osobám. Komise navrhuje přidělit fondu na období 2014 až 2020 rozpočet ve výši 2,5 miliard EUR, přičemž členské státy by nesly odpovědnost za proplácení 15 % nákladů svých národních programů a zbývajících 85 % by bylo financováno fondem.

Během projednávání v Evropském parlamentu ve výboru pro zaměstnanost a sociální věci, které skončilo dne 20. května 2013 hlasováním, došlo k navýšení alokované částky o celou miliardu. Velmi diskutovanou byla otázka povinné či nepovinné účasti v programu. Levicová většina poslanců nakonec rozhodla, že pokud se některý členský stát rozhodne program nevyužít, zůstávají prostředky ve společném banku a dotyčný stát je nemůže využít na jiný účel, např. v rámci fondů soudržnosti. Zpráva výboru bude v nejbližší době na pořadu jednání plenárního zasedání Evropského parlamentu a pak bude řada na Evropské radě, aby přijala k návrhu své stanovisko.

Přestože solidarita s nejchudšími je nezbytnou součástí zdravé společnosti, ani dobro nelze činit bezhlavě a to se bohužel v tuto chvíli děje. Deklarovaným cílem Fondu evropské pomoci nejchudším osobám je snížení břemena nejhorší chudoby prostřednictvím distribuce potravin a základního zboží mezi potřebné. Panují však obavy, že pomoc nejpotřebnějším není pravou motivací k vytvoření tohoto fondu. Zdá se, že profitovat z něj budou také zemědělci, jejichž přebytky budou za peníze fondu vykupovány, aby mohly být rozdány chudým. Přitom předotované evropské zemědělství by nutně potřebovalo jinou medicínu než další finance.

Dalším kamenem úrazu je snaha aplikovat jednotná řešení v sociální oblasti, což se stalo pro Evropskou unii již standardem, ale bylo by dobré vystoupit ze začarovaného kruhu, kdy členské státy odevzdávají ze svých rozpočtů prostředky, které se jim oklikou (často zmenšené) vracejí, navíc s omezenou možností využití.

V jednotlivých členských zemích je pojem chudoby vnímán různě a jinak fungují i záchytné sítě společnosti, proto se Milan Cabrnoch se domnívá, že by si tuto problematiku měl každý stát řešit sám a dodává k tomu: "Nejsem příznivcem jednotných řešení pro všechny, vedou k tomu, že se zvolené řešení často nehodí nikomu. Měli bychom se jeden od druhého učit, ale ne si vzájemně vnucovat svá řešení. Ponechme co nejvíce peněz v rozpočtech členských zemí, nejlépe samotným občanům, ať problematiku nejchudších řeší dle svého."

Druhou stranou solidarity je finanční udržitelnost. Sociální systémy v Evropě jsou velmi štědré a mnoho občanů to zneužívá. Pohodlná sociální síť umožňuje mnohým se neprávem vézt na voze, který táhnou ti odpovědnější, kteří jsou ale čím dál unavenější a naštvanější. Za vozem často běží ti, kteří by pomoc skutečně potřebovali. Okamžik, kdy ti "tažní" budou natolik vyčerpaní, nebo nazlobení, že už prostě dál nepotáhnou, bude likvidační pro všechny. Je třeba si uvědomit, že to co někomu dáváme, jsme také někomu vzali. Aby se kára hýbala vpřed, je nezbytné donutit černé pasažéry, aby táhli, nebo aby se alespoň nevezli.

A také se neobejdeme bez připuštění faktu, že blahobyt není občanské právo. Občanské právo je možnost si blahobyt zajistit legálními prostředky. Stát, potažmo Evropská unie, je tu od toho, aby zajistil právní prostředí a pomohl těm, kteří se o sebe z různých důvodů nemohou postarat, nikoliv pro to, aby zajišťoval blahobyt všem občanům.