Před hlasováním o komisi

Členy Komise, kterých je celkem 25, navrhují vlády členských zemí. Politický profil kandidátů proto odpovídá národní vládě. Její politické složení se často liší od zastoupení země v Evropském parlamentu. Kandidáti na komisaře navržení vládou mají často problémy s podporou poslanců volených v jejich vlastní zemi. Tak například v Německu vládnou sociální demokraté a do Komise vyslali pana Verheugena, kterého europoslanci CDU-CSU příliš nevítají. Postkomunistická vláda Maďarska vyslala komunistického prominenta Kovácse a maďarští poslanci jsou z toho nešťastní. Ani čeští poslanci EP nejásají nad vládní nominací Vladimíra Špidly. Vždyť vládní koalice má v Evropském parlamentu pouhé 4 z 24 poslanců a ani mezi těmi čtyřmi nemá Vladimír Špidla mnoho příznivců.

Složení Barrosovy komise tedy více či méně odpovídá složení národních vlád členských zemí Evropské unie. Odpovídá však také politickému složení Evropského parlamentu. Poprvé v historii je v čele Komise jasně pravicově orientovaný politik. Také většina členů komise se staví na pravou stranu politického spektra. To se zdá být pro Evropskou unii nadějné, či spíše méně beznadějné, než jiná řešení.

Sám proces složitého sestavování Komise a hledání podpory pro ni v Evropském parlamentu je některými hodnocen jako krize. Nevidím to tak. Jde o standardní politický proces hledání podpory a kompromisů, proces, který jasně odhaluje složitost a komplikovanost Evropské unie. Současně zdůrazňuje správnost rozhodování konsensem všech. Evropský parlament jako volený orgán posiluje své postavení a vládami jmenovaní úředníci - komisaři se musí naučit více než dříve se Parlamentu odpovídat.

Před měsícem jsme byli připraveni Barrosovu komisi podpořit. Dnes se rozhodujeme znovu a není zatím jasné, jaký bude výsledek. Co se změnilo? V uplynulých několika týdnech se od začátku slyšení kandidátů zcela změnil pohled na komisi a její podporu v Parlamentu. Na počátku procesu slyšení jsme hleděli na Komisi jako na celek a Komise jako celek přicházela požádat o podporu. Také v tomto světle poslanci tolerovali ploché a nevýrazné vystoupení Vladimíra Špidly, který měl navíc tu výhodu, že byl prvním, kdo slyšení před výbory absolvoval.

Během dvou týdnů se věci posunuly a socialisté s komunisty za podpory liberálů začali kádrovat jednoho z kandidátů. Buttiglione hrubému nátlaku podlehl, odstoupil a byl nahrazen. Tím byl narušen jak pohled na Komisi jako celek, tak i křehká politická rovnováha v ní.

Ve světle nového pohledu na komisaře vynikl maďarský kandidát Kovács, úzce svázaný s komunistickým režimem v Maďarské lidové republice. Vynikl o to více, že jeho znalosti ve svěřeném resortu byly malé. Maďarská vláda neslyšela výzvu Evropského parlamentu ani předsedy Komise Barrossa a nevyužila možnosti kandidáta vyměnit. Tím se podepsala na vážném problému, kterým nyní hlasování o Komisi je.

Zvažujeme, a to především my poslanci ze zemí bývalého komunistického bloku (shodou okolností právě na den 15 let po listopadových událostech v Praze), zda dát přednost pragmaticky výhodně sestavené Komisi či zda principiálně hlasovat proti komunistovi v ní. Zajímavě v této souvislosti vypadá usnesení Evropské lidové strany, kterým před volbami do Evropského parlamentu vyzývala nové členské země, aby do evropských orgánů nepřiváděly staré komunisty.

Probíhají četná jednání, očekáváme osobní jednání José Barrosa s Janem Zahradilem. Rozhodneme se před hlasováním.