Problematika e-health v evropských souvislostech

S rychlým rozvojem a rozšiřováním nových komunikačních technologií proniká elektronická komunikace stále více do všech oblastí našeho života. Není tomu jinak ani ve zdravotnictví.

Obvykle shrnujeme využívání elektronické komunikace v určité oblasti pod zkratku začínající písmenkem e - a tak elektronické poště říkáme e-mail, elektronické formě vyučování a učení e-learning, využívání elektronických komunikací ve veřejné správě e-government.

V oblasti zdravotnictví již zdomácněl pojem e-health, nebo počeštěné e-zdraví. Obvykle pod tento pojem zahrnujeme vše, co ve zdravotnictví souvisí s využíváním možností, které přináší elektronická komunikace.

Již dávno není využívání počítačů a jiných forem elektronické komunikace ve zdravotnictví něčím ojedinělým. Právě naopak, elektronická komunikace je využívána plošně a všeobecně. Využívání elektronické komunikace usnadňuje nejen administrativu, ale především umožňuje účinnější výměnu a sdílení informací.

Informace v medicíně můžeme rozdělit na informace obecné, které nesouvisí s konkrétním pacientem, a na informace individuální, popisující zdravotní stav konkrétního pacienta a jemu poskytnutou zdravotní péči. V případě individuálních zdravotních informací se jedná o citlivé osobní údaje a proto musíme pečlivě dbát na jejich ochranu před neoprávněným přístupem.

Zásadní součástí procesu výměny a sdílení informací je také identifikace konkrétní osoby. Jasná elektronická identifikace umožňuje jak autorizaci informací osobou poskytnutých, tak autorizaci přístupu k informacím dalším.

V procesu sdílení a výměny informací v elektronické podobě nacházíme několik zásadních kroků. Prvním z nich je elektronizace informací. Informace musí někdo do elektronické podoby převést. V případě informací vznikajících v laboratořích a komplementu je elektronická forma již samozřejmostí, všechny výsledky i výstupy zobrazovacích metod vznikají v elektronické podobě. V případě klinických informací je třeba tyto informace v elektronické formě uložit, nejčastěji prostřednictvím nemocničního či ambulantního informačního systému.

Aby mohly být informace sdíleny, musí být zajištěna jejich dostupnost. Informace musí být umístěny tak, aby byly přístupné prostřednictví tzv. vzdáleného přístupu, například prostřednictvím internetu.

Podmínkou výměny informací v elektronické podobě s využitím vzdáleného přístupu je konektivita. Ti, kdo informace poskytují, i ti, kdo je přijímají či sdílí, musí být připojeni k příslušné síti, ve většině případů k internetu. Připojení by mělo být kvalitní, rychlé, nepřetržité a bezpečné.

Aby data, která již jsou dostupná v elektronické podobě mohla být využita, musí být tato data srozumitelná. V řeči hardware a software musí být uložena v čitelném formátu. Informace jsou zpracovávány v desítkách či spíše stovkách informačních systémů a každý z nich ukládá a exportuje informace v nějakém formátu. Vzájemná srozumitelnost formátů dat je popisována jako interoperabilita. Pokud tyto formáty nejsou sjednoceny, data nelze v jiném informačním systému využít.

V případě obecných informací je nesmírně důležitá jejich kvalita. Již dnes najdeme na internetu desítky tisíc zdrojů informací o zdraví, nemocech a léčení. Mnoho těchto zdrojů obsahuje kvalitní informace, ale najdou se i zdroje špatné, nekvalitní, obsahující nepravdivé a nepodložené informace. Již existují iniciativy směřující k zajištění kontroly nad kvalitou webových zdrojů zdravotních informací, objevují se již v roce 2004 na ministerské konferenci EU o e-health v Irsku.

V případě individuálních zdravotních informací vztahujících se k jednotlivým osobám je v centru pozornosti hned za ochranou osobních údajů úplnost a spolehlivost těchto informací. V případě předávání informací v papírové podobě zaručuje obsah informací jejich autor svým podpisem. V případě komunikace elektronické to nemůže být jinak a i zde autor svým zaručeným elektronickým podpisem může potvrdit svou odpovědnost za správnost a úplnost informací.

Specifickou oblastí ve využívání informačních a komunikačních technologií ve zdravotnictví je problematika identifikace. V praxi je třeba zjistit a ověřit, zda je pacient skutečně tím, za koho se vydává, zda je pojištěncem pojišťovny, kterou uvádí, zda jeho pojistka odpovídá požadavkům, které pacient klade. Při práci s citlivými osobními údaji je třeba ověřit, zda osoba, která se domáhá přístupu k těmto údajům, je skutečně osobou, která je oprávněna se s informacemi seznámit. To platí jak pro pacienta a přístup k jeho informacím, tak pro zdravotníka v případě přístupu k informacím jeho pacientů.

Zdravotní systémy ve všech zemích hledají odpovědi na podobné otázky. Je nezbytné vyrovnat se s rostoucími požadavky na zdravotní systémy. Hlavními výzvami jsou stárnutí populace, nastupující nové technologie v prevenci, diagnostice i léčbě a rostoucí informovanost a tedy i očekávání občanů. V Evropské unii kromě toho roste mobilita pacientů, volný pohyb osob (pacientů i zdravotníků) v rámci společenství je v kontrastu s rozdílnými zdravotními systémy, systémy úhrady zdravotní péče a především hospodářskými podmínkami v jednotlivých členských zemích.

Je stále jasnější, že solidární systémy sociálního zabezpečení nejsou, nebudou a nemohou být schopny zajistit veškerou možnou (kterou medicína nabízí) zdravotní péči všem, kdo by ji mohli čerpat. Zásadní politickou otázkou je, kdo a kdy se postaví občanům čelem a tuto nepochybnou pravdu jim sdělí.

Tak, jak roste a prohlubuje se propast mezi tím, co můžeme čerpat a tím, co nám mohou solidární systémy zaplatit, roste i role občana, jednotlivce a jeho rozhodnutí. Kdo jiný než občan sám by měl rozhodnout, zda a jakou zdravotní péči bude čerpat ze solidárních prostředků, zda a jakou péči si nakoupí z jiných zdrojů a zda a jaké péče se vzdá.

Pacient činí a bude více činit zásadní rozhodnutí. Pro tato rozhodnutí potřebuje informace, a to nejen informace obecné o zdraví a nemoci, možnostech a rizicích léčby, ale také informace individuální, o svém zdraví, o zdravotní péči, kterou čerpá a jejích výsledcích, a v neposlední řadě o svém osobním účtu u zdravotní pojišťovny.

Co je vlastně e-health, e-zdraví? Podle definice ministerské deklarace přijaté na 1. konferenci o e-health Evropské unie v květnu 2003 v Bruselu je e-health využívání moderních informačních a komunikačních technologií k naplnění potřeb občanů, pacientů, zdravotníků, poskytovatelů zdravotní péče i tvůrců zdravotní politiky.

Evropská unie podporuje e-health od roku 1990. V letech se podílely evropské zdroje na financování e-health objemem 500 milionů Eur. Již tehdy byly jako priority stanoveny elektronický zdravotní záznam v primární péči a zdravotní karty. Mezi přední programy podpory e-health patří program eTen, iniciativa Informační společnost pro všechny či projekt Netcards, kterého se Česká republika účastní.

V oblasti identifikace stojí stále v popředí evropská karta zdravotního pojištění. Tento identifikační nástroj umožňuje jednoznačně identifikovat nejen pojištěnce, ale i jeho pojišťovnu a pojištění. Do roku 2006 byly členské státy zavázány vydat svým občanům papírové karty pojištěnců a Česká republika a VZP ČR byly mezi prvními, kdo tento závazek splnili. Dalším krokem bude vydání čipových karet pojištěnce, které je naplánováno nejpozději do roku 2008.

V oblasti výměny a sdílení informací chápe Evropská unie e-health jako mimořádně významný a účinný nástroj ke zvyšování vysoké kvality zdravotní péče a k vysoké efektivitě této péče. Již v roce 2003 uvádí ministerská deklarace, že e-health aplikace přinesou vyšší kvalitu zdravotní péče zamezením opakovaných či zbytečných diagnostických či terapeutických zásahů a podporou souvislosti zdravotní péče díky lepší komunikaci mezi poskytovateli této péče.

Nástroje informačních a komunikačních technologií jsou řešením pro udržení souvislosti a kvality zdravotní péče u osob migrujících multi-kulturální, multi-linguální Evropou s tak rozdílnými zdravotními systémy.

Evropský parlament ve své zprávě o mobilitě pacientů z roku 2004 zdůrazňuje postavení pacienta jako centrálního bodu zdravotního sytému a potřebu jeho plné informovanosti pro odpovědné rozhodování. Ve zprávě o modernizaci systémů sociální ochrany vyzývá Evropský parlament vlády jednotlivých členských zemí k praktické podpoře sdílení zdravotních informací a využívání elektronických informačních a komunikačních technologií.

Zásadní otázkou zůstává interoperabilita, o které jednala nejen poslední ministerská konference EU o e-health v roce 2006 v Malaze, ale i mezinárodní konference MEDTEL v prosinci 2006 v Praze. Pozitivní rolí Evropské unie může, či spíše musí být definování a prosazování datových standardů tak, aby informace obsažené ve všech informačních systémech ve zdravotnictví všech evropských zemí mohly sloužit ve prospěch pacientů kdekoli v EU.