Michaela Plonquet Straková | 11/2/2013 | Témata: Zprávy z Evropského parlamentu.
Pane předsedající, ano, všichni si přejeme, aby dnes, v době pokračující krize důvěry v eurozóně, byla řešení, která by nastartovala nebo obnovila hospodářský růst, přinesla nová pracovní místa, vyšší produktivitu a větší sociální začlenění.
Vlády jednotlivých členských zemí samy dobře vědí, že je třeba bojovat proti strukturální nezaměstnanosti, připravit penzijní reformy, investovat do kvality pracovní síly, zvýšit výkonnost vzdělávacích systémů, bojovat proti chudobě a sociální diskriminaci.
Navržený mechanismus, který zaměstnává každým rokem členské země různými domácími úkoly a je postaven na studiu, kontrole a prověřování tzv. národních reformních plánů a odvozeně tedy i struktury národních rozpočtů, zůstává pro ECR nepřijatelný.
Protože, za prvé, jde o mechanismus, který je neefektivní, který nepřinesl a nikdy nepřinese žádné ovoce. Rozhodování o politice zaměstnanosti stejně jako o sociální politice je třeba ponechat národním vládám s plným respektem ke specifickým strukturám a cyklům jednotlivých ekonomik a k výkonnosti každého jednotlivého státu. Pouze tam, kde hospodářství vzkvétá, je možné zvyšovat sociální výdaje. Logika postavená na ultimátech „musíš“ a na vytváření tzv. sociálních evropských práv je falešná, nebezpečná a neúčinná.
Za druhé, takový návrh je nedemokratický. Národní reformní plány nejsou ve skutečnosti ničím jiným než národními rozpočty, způsobem, jak se ročně přidělují peníze daňových poplatníků. To jsou národní politická rozhodnutí a je nepřijatelné, aby byla diktována z Bruselu či Štrasburku.