"Evropská dluhová krize"

Evropská komise navrhuje nárůst rozpočtu Evropské unie o 6,8%. Bez ohledu na to, že se většina členských zemí snaží ušetřit, kde se dá. Evropský parlament ve své většině (do které poslanci ODS rozhodně nepatříme) nárůst rozpočtu podporuje, nenese vlastně žádnou konkrétní odpovědnost. Rozděleny jsou vlády jednotlivých členských zemí, jejichž předsedové se nedávno setkali v Bruselu a na novém rozpočtu se nedohodli. Je dobré vědět, že Evropský rozpočet představuje dnes pouhé jedno procento hrubého domácího produktu všech členských zemí. I tak to není málo.

Státy se rozdělily do tří skupin. První skupina zemí prosazuje odpovědný úsporný přístup - proškrtat rozpočet, nezvyšovat jej a znovu se podívat na co vlastně peníze vydáváme (ve vzduchu visí reforma společné zemědělské politiky, které se především jižní země zavile brání). Druhá skupina chce zachovat stávající stav - rozpočet nezvyšovat, zachovat výdaje jak jsou. A třetí skupina představuje ty, kdo z evropských peněz nejvíce čerpají - ti logicky chtějí čerpat dál a víc, děj se co děj. Hledejte úspory, ale na naše fondy nám nesahejte. Pro představu - kohezní fondy, které mají sloužit na podporu rozvoje chudých regionů, představují asi třetinu rozpočtu celé Evropské unie.

Není a nebude jednoduché nalézt správnou cestu. Stávající situace veřejných rozpočtů členských zemí není vhodná k tomu, aby odváděly do Bruselu více peněz než dříve, a proto nemůžeme podporovat celkové navýšení rozpočtu ani jiné, skryté cesty, jak z členských zemí nebo jejich obyvatel vytáhnout více peněz.

Dobrý hospodář vždy musí přemýšlet o tom, za jsou jeho výdaje smysluplné. Evropská unie zcela jistě vydává mnoho peněz neúčelně. Je nezbytné prověřit smysluplnost existence všech úřadů, agentur, studií a projektů, které ze společného měšce platíme. Největší díl požírá společná zemědělská politika a její dotační projekty (například dotace na půdu ponechanou ladem).

Samostatnou kapitolou jsou kohezní fondy. Mají podporovat rozvoj chudých regionů. Není žádným tajemstvím, že si EU za tyto peníze kupuje podporu o velké části občanů, kteří chápu Bruselu především jako místo, odkud přicházejí peníze, které kdosi vydělal a my utratíme. To je vždy milé. Rozhodně nechceme kohezní fondy omezovat. Musíme však trvat na tom, aby i jejich využívání bylo smysluplné. A nemůžeme zjednodušit vnímání Evropské unie podle toho, kolik k nám posílá peněz. Mohlo by se nám stát, že jednou přestanou peníze přicházet, rozhlédneme se a zjistíme, že jsme mezitím přišli a svobodu a suverenitu.

Stále častěji se v souvislosti s Evropskou unií opakuje slovo krize. Hospodářská, finanční, rozpočtová. Zásadní však je krize důvěry. Ztráta důvěry ve správnost zvoleného řešení evropské spolupráce stojí v pozadí většiny současných problémů v řadě zemí.

Není pochyb o tom, že jedině účinná a vzájemně výhodná spolupráce menších i větších, více či méně rozvinutých zemí v Evropě je cestou ke konkurenceschopnosti. Jedině spolupracující evropské země mohou alespoň v některých oblastech držet krok s dynamicky se rozvíjejícími oblastmi Indie, Brazílie, Číny či Indonésie.

Základními kameny spolupráce jsou volný pohyb kapitálu, zboží, osob a služeb v rámci takzvaného vnitřního trhu. Ani dnes ještě není vnitřní trh plně funkční a zmíněné čtyři svobody volného pohybu nefungují na sto procent, ještě zbývá mnoho dokončit, například v oblasti volného pohybu služeb.

Evropská unie namísto dokončení vnitřního trhu vynakládá ohromné prostředky v jiných oblastech. Politici evropských zemí užívají svěřené prostředky na podporu svých politických cílů a k realizaci slibů, kterými si zajišťují své znovuzvolení. Evropský sociální model není ničím jiným než soustavou příslibů určitých výhod pro různé skupiny obyvatel. Snaha o plnění těchto slibů vede k nadměrným výdajům a v některých zemích i k zadlužování. Evropská ambiciozní politika ochrany životního prostředí nejen polyká miliardy, ale především brzdí a svazuje hospodářský rozvoj. Eurozóna je politickým projektem, který naráží na hospodářskou odlišnost jednotlivých zemí, užívajících jednotnou měnu a mimo jiné i jednotný přístup k úvěrům. Evropská kohezní politika a evropské strukturální fondy jsou nástroji politicky řízeného přerozdělování, které vyvolává iluzi “peněz přicházejících z Bruselu”. Čerpání evropských peněz chápou mnozí jako jediný přínos členství v EU. Stranou nechávám destruktivní působení těchto “z nebe spadlých miliard” na trhy v cílových zemích. Již není důležité, zda podnik vyrábí žádané zboží či nabízí potřebné služby, ale rozhoduje, zda kdosi dobře napsal projekt (téměř na cokoli) a v hodnocení získal potřebný počet bodů. Není překvapením, že peníze, které nikdo nevydělal, a o jejichž nejasném a nekontrolovaném využití rozhodují úředníci a politici, vytváří nebývalý korupční prostor.

Reakce lídrů Evropské unie na zpomalení hospodářského růstu a na rozpočtové problémy v některých (nedostatečně odpovědných) zemích eurozóny jsou nesprávné a zcela pochopitelně vyvolávají nedůvěru a odpor. Namísto toho, aby EU dokončila vnitřní trh, podporovala růst a omezila nesmyslné výdaje, snaží se vytloukat klín klínem, řešit dluhy dalšími půjčkami a přenést odpovědnost za zadlužování jedněch na ostatní. EU by měla ponechat jednotlivým zemím více svobody pro rozhodování o sociální politice i o životním prostředí. Namísto toho úředníci usilují o další centralizaci, omezení suverenity členských zemí a silnější kontrolu z Bruselu. Obávám se, že to je jiná Evropská unie než ta, do které jsme vstupovali, a především že je to jiná EU než ta, která by mohla úspěšně držet krok se světovými ekonomikami.

Souhlasím s tím, abychom se nepřipojovali ke smlouvě o rozpočtové kázni. O vyrovnaném rozpočtu může a musí rozhodnout každá země sama za sebe. Smlouva neřeší příčiny krize veřejných rozpočtů, ale pouze jejich následky.

Read more »